Janko Cadra (1882-1927).

Archiv Slovenského literárního ústavu v Martině shromažďuje rozsáhlé písemné dědictví spisovatele a překladatele Jána Cádry (Janco). Ze všech dokumentů nejvíce přitahuje pozornost soubor Cádrových deníků. Začal je psát v září 1904 na žádost William Ritter (1867-1955).

Cádra dokončil studium na Vysoké škole obchodní v Praze, přesto dával přednost psaní a publikování článků a povídek pro různé časopisy a noviny, psal cestovní náčrtky, recenzoval nové knihy atd. Přeložil také některá díla české a slovenské literatury do francouzštiny a získal uznání za vydávání českých a slovenských románů a příběhů ve Francii a Švýcarsku.

Janko Cádra se seznámil William Ritter (1867-1955) v roce 1903 a stal se jeho přítelem, důvěrníkem a jeho sekretářkou. Vyjednával českou a slovenskou záležitost pro Ritter. Cádra, který byl jeho společníkem, měl skvělou příležitost setkat se s vynikajícími osobnostmi, včetně Gustava Mahlera.

Kromě deníků o Gustavovi Mahlerovi psal články o:

  1. Koncert z Mnichova 1910 12. 09. 1910 - Symfonie č. 8 (premiéra),
  2. 1912 Concert Vienna 26-06-1912 - Symphony No. 9 (Premiéra, posmrtná) (s William Ritter (1867-1955)).

V denících popsal pravděpodobně všechna jeho setkání s Mahlerem i vlastní reflexe Mahlerovy hudby. V archivu Slovenského literárního ústavu je mnoho Cádrových záznamů. Tento článek je o malé části. Cádra se zajímal o Mahlera, skladatele i Mahlera, muže.

Porovnání William Ritter (1867-1955) a Janko Cadra (1882-1927)Záznamy určité podobnosti v detailech potvrzují správnost a spolehlivost Ritterova i Cádrova deníku.

Deníkové záznamy slovenského spisovatele Janko Cadra (1882-1927) o Gustav Mahler (1860-1911)

Rok 1904: 25 02--1904 (není v deníku)

  • Matice slovenské (Slovenská nadace v Martině): 55 S 27 - deník 01-11-190 až 05-19-11-1906.
  • William Ritter (1867-1955) byl Mahlerovou hudbou fascinován, i když se zpočátku stavěl proti; konvertoval v průběhu skladatelova pražského představení Třetí symfonie 25. 02. 1904 v divadle Neues Deutsches Theater (1904 Koncert Praha 25-02-1904 - Symfonie č. 3). Pokud Ritter patřil k odpůrcům Mahlerovy hudby, našel stejné pocity nepohodlí u svého přítele, Janko Cadra (1882-1927).

Rok 1905: 02 03--1905

  • Poprvé byl Gustav Mahler zmíněn v Cádrových denících 02. 03. 1905, kdy oba přátelé navštívili Prahu:

Chystali jsme se na koncert komorní hudby, ale místo toho jsme si vybrali Mahlerovu Pátou symfonii v Divadle Neues Deutsches. Byl jsem velmi naštvaný, že někdo má takovou drzost hrát něco takového. Ale na druhou stranu, Wilko (William Ritter) symfonie se mu moc líbila. 

Rok 1905: 05 03--1905

5. března. (…) Pomalu jsme procházeli Elis Avenue a mostem a mluvili o hudbě, o Mahlerovi (řekl jsem, že už nechci jeho hudbu poslouchat). (…)

Rok 1905: 07 03--1905

  • A o dva dny později, 7. března, Cádra napsal krátkou poznámku:

Wilko dnes pokračoval ve své práci o Mahlerovi, kterou zahájil v pátek, a před obědem byl se svou prací velmi spokojen. (…)

Rok 1905Janko Cadra (1882-1927) kresby jeho přítele William Ritter (1867-1955).

Rok 1906: 07 11--1906

  • Záznamy ze 7. a 8. listopadu 1906 odkazují na Mahlerovu Šestou symfonii provedenou v Mnichově v Kaimsaalu. V průběhu koncertu se William Ritter poprvé osobně setkal s Gustavem Mahlerem. Cádrovy popisy Ritterovy spontánní reakce na setkání s Mahlerem a zkoušek patří k nejcennějším záznamům. Koncert 1906 v Mnichově 08. 11. 1906 - Symfonie č. 6.

(Ráno) jsem potkal Wilka, který se skláněl nad vařičem míchajícím mléko a kakao. Když jsem mu krátce řekl, že jsem četl oznámení na plakátu, že 8. listopadu letošního roku se bude konat skvělý koncert, přestal mixovat, narovnal se a: „- ach, quelle chance, quelle chance, quelle chance,… bravo „Jeho oči jiskřily a on se zeptal:„… et quand? “ 

„Le 8. listopadu,… nous žehličky, n´est - ce pas?…“ Dodal jsem s úsměvem. Také se na mě s úsměvem otočil a nic neříkal. (…)

Rok 1906: 08 11--1906

Wilko byl do Mahlerova příchodu úplně šílený, o ničem jiném nemluvil a v každém dopise jednomu či druhému neustále komentoval, že Mahler přijde. Přišel v úterý a my tři: Wilko, Marcel (Marcel Montandon, francouzský hudební kritik) a já, šel do Kaimsaalu na první zkoušku. Marcel chytil Mahlera u dveří, představil se a představili jsme se i my s Wilkem.

Malý muž střední postavy, spíše hubený než štíhlý, s velkou hlavou a vystupujícími čelistmi. Po celonoční cestě měl obličej žlutý jako vosk; stále trhal nohama, jako by mu byla zima; po setkání s Wilkem se na něj Mahler podíval podivně, ale roztomile, jako by si řekl: „Ach, tak tohle je Ritter…“ - a silně si potřásl rukama. Vyměnili několik slov a Mahler vstoupil do haly, protože tam na něj čekalo mnoho lidí. Se skóre jsme šli nahoru do galerie. (…)

Wilko, Marcel a já jsme byli fascinováni i dnešním nedokonalým výkonem a po krátkém obědě jsme byli opět v Kaimsaalu. Mahler nacvičoval 1., 3. a 4. část. Když zazvonily alpské zvony, které za dveřmi pod varhany ovládal pan Pringsheim, Mahler se stále zeptal, zda jsou slyšet, a podle odpovědí nařídil otevřít nebo zavřít dveře nebo snížit zvuk zvonů. Mahler řekl, že na jeho místě byli dobře slyšitelní, ale museli být nepostradatelně jasní i v publiku! (…)

Rok 1907Janko Cadra (1882-1927)  a  William Ritter (1867-1955) v jejich mnichovském bytě.

Rok 1908: 23 09--1908

  • O dva roky později, 19. září 1908, provedl Gustav Mahler první představení své Sedmé symfonie (1908 Concert Prague 19-09-1908 - Symphony No. 7 (Premiéra). Ritter a Cádra se zúčastnili jeho pražské premiéry. Je velká škoda, že Cádra své poznámky o pražském představení psal až o něco později, a proto nejsou komplexnější…
  • 55 S 30 - deník 19. 03. 1908 až 03. 11. 1908.

(…) Když jsme přišli do koncertního sálu, velké žluté budovy, jako by byla pokryta blátem, procházeli jsme tam asi od půl desáté. Příležitostně jsme vstoupili, prohlédli si klenutý sál, jako by byl vyzdoben v „indickém“ stylu, kde byly umístěny židle pro večerní koncert, a pak jsme vešli zpět zpět. Hudebníci přicházeli individuálně, a to jak na platformě, tak venku vytvářeli malé skupiny; někteří z nich hráli své hudební party a všechno kolem pomalu ožilo.

Několik minut po desáté Wilko konečně uviděl Mahlera vstupovat bočními dveřmi. Hnali jsme se k němu. Měl šedobílý kabát a klobouk stejné barvy. Když nás zahlédl, vykřikl: „Aha -“ a přistoupil k nám a natáhl ruku. Byli s ním pan Zemánek a další muž (…). Představili jsme se. Po krátkém rozhovoru s Wilkem Mahler vylezl na plošinu a za chvíli začala zkouška. 2., 3. a 4. část byla zapnutá. Sotva začal hrát orchestr, Mahler se okamžitě zastavil a vysvětlil; a tak pokračoval až do konce zkoušky. (…)

Rok 1908: 24 09--1908

(…) V žádném případě si nemohu vzpomenout na Mahlerovu VII. Mám podrobné poznámky, ale už si nepamatuji hudební pasáže, které na to odkazují. Je lepší si to poslechnout a poté si udělat poznámky. Lepší obraz. Například jsem si jen jistý, že scherzo je nejvíce mahlerovskou částí opusu. Osoba, která by od Mahlera neslyšela nic jiného, ​​by si o něm vytvořila nejlepší obraz. Mahler je kompletní v scherzo.

Když to posloucháte, oba ho nenávidíte a hladíte, proklínáte a žehnáte mu. Zdá se, že orchestr běží dopředu ke krásnému cíli, posluchači se přidají a najednou - zastavte se!, Orchestr se rozbije, mimozemské tóny zastaví všechno a vy pošlete autora do pekla. Mimochodem, nejsme daleko od ďábelství. Celý scherzo páchne peklem. (…) Nemohl jsem se ubránit úsměvu, když jsem měl dojem, že tam blikal malý slovenský ďábel. Nelze popřít, že v Mahlerově díle jsou i slovenské melodie, samozřejmě jen jejich duchem, ne jejich podobami. Zejména ve scherzu a ve finále. Samotný autor možná neví, jak se tam dostali - a je to tak lepší - ale moje žíly dávají najevo, že tam jsou. (…)

Rok 1908: 31 10--1908

(…) Seděli jsme u kulatého stolu vedle sloupu napravo od vchodu. Jakmile zazněla první nota, Mahler zastavil orchestr (…); Mluvil rychle a nezřetelně, jeho řeči jsme rozuměli jen málo, i když jsme seděli za ním. Když viděl, že se orchestr dlouho trápí maličkostmi, začal mluvit o Mozartovi, a tak jim poskytl odpočinek. (...) A když vyslovil závěrečná slova, (...) zvedl obě paže slovy: „Také, meine Herrn ...!“ A zkouška pokračovala.

(…) Neustále opravoval hudebníky. S obuškem zaklepal na hudební stojan a většina orchestru okamžitě přestala hrát. Viděli jsme rozdíl ve srovnání s Českou filharmonií, kde Mahler málem vyprchal a žádal buď o zastavení hry, nebo o uklidnění hudebníků. Je tu velká disciplína, žádné skřípání, žádná chůze nahoru a dolů. - Když pasáž selhala, když orchestr nerozuměl, Mahler nervózně poškrábal levou rukou ve vlasech a dupal nohou, dokud všichni nepřestali hrát. Přesto, když se všichni hudebníci nezastavili, sklonil se ke skóre, když se králík vyhýbal kulce, téměř se dotkl nosu konkrétního místa a udeřil obušek proti skóre, zároveň přemýšlel o reparaci; a když orchestr konečně ztichl, rychle složil ruce mezi kolena a zůstal ve svých myšlenkách přes partituru ještě chvíli, najednou se narovnal, řekl, co chtěl, a roztáhl ruce na nový začátek. (…)

Když mu hudebníci dlouho nedokázali porozumět, rozzlobil se na ně, vystřelil jako kulka ze židle, dupal nohama a křičel: „Donnerwetter!“, Ale hned se znovu uklidnil, i když v jeho hlase bylo vidět hněv . Vysvětlil s hořkostí, co je nutné hrát, a dokončil roztahování paží na vedení: „Také, meine Herrn!“

Opět se mi zdálo, jako by instrumentalista, který nebyl schopen pochopit a hrát, jak si Mahler přál, chtěl vyklouznout; v tomto případě se Mahler narovnal na židli, podíval se na tu stranu a udeřil obuškem do hudebního stánku: „Ja, was ist denn das ... Sie!“ Vyhýbavá odpověď. "Ja, mein Gotte, Sie müssen doch spielen! ..."

V jeho hlase není žádná degradace. Je vždy pevný, sebevědomý, ale zároveň není náročný a především není arogantní. Jeho přesvědčení, vnitřní síla a poctivost vyplývají z každého slova a každého gesta. Neodpouští žádný rozdíl mezi klavírem a pianissimem, a když nakonec řekne: „Sind die Herrn müde?“, Uslyší: „Nein.“ "Sonst ich will Sie nicht anstrengen". Neexistuje žádná podřízenost, náročná na uznání a vyznání lidskosti, nicméně je to upřímný, přímý projev myšlenky, která mu náhle vyšla z srdce, když vidí, že někteří členové orchestru jsou unavení. (…)

Rok 1910: 12 09--1910

  • On Koncert z Mnichova 1910 12. 09. 1910 - Symfonie č. 8 (premiéra) Gustav Mahler předvedl svou osmou symfonii poprvé, premiéra byla v Mnichově. Pro Williama Rittera a Janka Cádru, kteří žili v tomto městě (Dům Janko Cadra), bylo jednoduché zúčastnit se tohoto představení. Osmá symfonie je jednou z Mahlerových největších; až do dnešních dnů je to vždy důležitá událost.
  • 55 S 36 - deník 04. 07. 1910 až 24. 01. 1911.

(…) V úterý se zúčastnila zkouška s dětmi na staré radnici, kde Mahler dirigoval s lžící na vaření… Musel mu ji přinést recepční.

(…) Na zkoušce byli také učitelé dětí. Mahler byl jako obvykle nervózní, dupal nohou, vyhrožoval, odešel, ale přesto se nikdy nehněval tak, jako kdyby zkoušel s orchestrem nebo se „starým“ sborem. A jako obvykle, po svém výbuchu, škádlil a rozesmál děti. Na jeho vařečce byl zábavný pohled, který držel za široký konec. (…)

Měl špatného pianistu; nejenže měl čas play-off, ale vynechal poznámky, udělal chyby, jako by měl trému. Nakonec mu Mahler řekl, aby hrál jen melodii a aby mu nevadil doprovod, protože děti závisely pouze na melodii. Aby je povzbudil, dal mezi ně čtyři nebo pět trubek a hráli, jako by měli nést celý sbor. (…)

Veršem „Er wird uns lehren…“ Mahler dětem řekl, že musí zpívat dostatečně jasně a slyšitelně, aby je všichni rodiče mohli identifikovat. (…)

Na konci si Mahler vyměnil pár slov s Wilkem. Nebyl příliš potěšen, ani v nejmenším pianistou, ale co dělat, říkali, že je prozatím nejlepší ze všech. Potom děti spěchaly nahoru a obklopovaly Mahlera, hladil je, vtipkoval a pomalu vyšel ven. (…)

Rok 1910: 13 09--1910

(…) Mahlerův úspěch byl včera večer opravdu obrovský, i když představení nebylo tak úspěšné jako zkoušky, ale diváci ho nemohli srovnávat. Po první části - trvalo to 24 minut - se ozval celkem slušný potlesk a po 7 minutové přestávce začala druhá část záhadnými světovými snímky a trvala 54 minut. Když poslední akordy vybledly, sál hřměl, děti a zpěváci mávali hudebními papíry ... Potlesk trval čtvrt hodiny a Mahler se musel divákům objevit 10 nebo 12krát. (…)

Během zkoušek Mahler upravuje skóre až do posledních okamžiků a dokončí ho. (…) ... změny se nikdy neliší od změny forte na mezzo-forte nebo piano nebo naopak, tu a tam crescendo a zvýraznění nebo přidání jemného nástroje, zvonkohry nebo klávesnic atd., Které mu vstoupily do hlavy na poslední chvíli . Ale nikdy nezměnil poznámky!

Rok 1910: 14 09--1910

Včera Mahler prožil další triumf. Ve skutečnosti jsem nikdy takového neviděl. Nejsem si jistý, kolikrát se musel vrátit na pódium, určitě patnáct nebo dvacetkrát, ale potlesk, bouchání a volání mu vydržely asi tři čtvrtě hodiny, než zhasly světla. Poté, co skončila první část, potlesk netrval dlouho. Ale skutečná inteligence a emoce byly cítit v celé hale. Na konci se Mahler vrátil, aby se uklonil na pódiu, v obličeji se mu nehnul žádný sval, oči se mu živě potulovaly, každou chvíli se usmíval svým známým, mávl rukou a znovu zmizel za varhanami.

Nejdojemnější okamžik nastal, když mu tři dívky přinesly velký věnec s červenou stužkou. Přišli zpoza pódia a chtěli věnovat věnec na Mahlerovu hlavu. Chytil to, ale protože stál na okraji pódia, potácel se a téměř spadl, což způsobilo určitou veselost. Pak roztrhl větvičku, políbil ji a jako automat se přišel divákům poděkovat a chvíli tam stál. Potom přistoupil k dětem a dámám, vytáhl větvičku z knoflíkové dírky a zamával dětem. Mávali hudebními papíry a křičeli, jako by ho chtěli zastavit.

Při novém volání Mahler šel přímo k dětem a natáhl ruce. Okamžitě, jako by ho stovky paží obklopovaly, se děti shromáždily, natáhly ruce jako husí krky, a strašně křičely, jen aby se ho mohly dotknout. Mahler jim zamával, že ke všem přijde, a opravdu šel po zábradlí doprovázen veselým výkřikem a hukotem radosti. (…) Abych pravdu řekl, děti byly jako opilé a Mahler byl hluboce dojat.

Rok 1910: 13 10--1910

Zdá se, že v první části VIII. Symfonie chtěl Mahler poukázat na myšlenku lidstva žádajícího o požehnání pro život, a ve druhé části poukázal na to, že lidstvo pracuje čestně a že je vykoupeno láskou. (…)

Oba texty byly pro něj nejvhodnější. Protože nechal texty jako Veni Creator Spiritus zpívat davem, jako by chtěl vybrat nejlepší z nejlepších, a tak šířit víru a lásku. (…)

Mahler je básník lásky, víry, práce a věčné spásy. (…)

Dědictví Gustava Mahlera: 00 10--1911

  • Po Mahlerově smrti se Ján Cádra vrátil ve svých vzpomínkách na první setkání s hudbou skladatele. V jeho dědictví je článek napsaný v říjnu 1911, pravděpodobně pro Český národní časopis (Národní listy):

Před šesti lety mě můj přítel vzal na koncert Mahlerovy páté symfonie v pražském německém divadle (02-03-1905). Jeho díla byla na programu jen zřídka, a proto jsme přeskočili zajímavý koncert s českým repertoárem, na který jsme si rezervovali. Ihned po Mahlerově symfonii jsme odešli z divadla a málem jsem skočil na svého radostného přítele.

"Je skandální, že mě vezmeš na takovou bestii, chlapík neví, co je to přesně za hudbu, ušklíbne se svým divákům a ty ho navíc tleskáš!" Je to klaun, nic pro něj není posvátné, směje se vaší naivitě, vašim nejměkčím pocitům, posmívá se, neví, jak komponovat, neví, jak vypadá symfonie ... “

Můj přítel se nemohl ubránit smíchu a řekl, že jsem se tak začervenal; nakonec stále se smíchem prohlásil: „Bravo, bravo, mám tě rád, dál a dál, o dva roky později budeš Mahlera zbožňovat! Plačíš, můj chlapče, stejně jako já, ale počkej trochu, poslouchej tuto symfonii dvakrát nebo třikrát jinde. "Nikdy, nezkazila mi to večer, kvůli tomu jsem vynechal Víta? Zslava Nováka, určitě nebudu spát, a znovu vyhodit peníze za takovou brutální věc?

Byl jsem jako šílenec a moje pohrdání Mahlerem vyrostlo nejen s nadšením mého přítele ...

Celý rok jsem sledoval každou zkoušku šestky v Mnichově - a on si mě získal. Můj přítel mlčel, ale jeho oči zářily blaženým plamenem. (…)

Janko Cadra (1882-1927) Stránka Mahlerova deníku o Symphony No. 7.

Janko Cadra publikoval články v několika časopisech a měl k Le Corbusierovi velmi blízko. Přeložil autobiografii Eleny Marothy-Soltesové (1855-1939) nazvanou „Mes enfants du berceau a la tombe“ („od kolébky do hrobu“) ze slovenštiny do francouzštiny. Publikováno v roce 1928.

Střih: Milan Palak.

Pokud jste našli nějaké chyby, upozorněte nás prosím výběrem tohoto textu a stisknutím Ctrl + Enter.

Zpráva o pravopisné chybě

Následující text bude zaslán našim editorům: