Město Vlasim

Rok 1882. Léto.

Vlasim (Wlaschim) je městečko bez železničního spojení. Anglickým parkem s čínskými a arabskými pavilony prochází romantická představivost, která stimuluje romantickou představivost, kde může Gustav čekat na zvuk posthornu a příjezd sloupku. Vlašim (Wlaschim) je město ve Středočeském kraji v České republice. Má 12,689 70 obyvatel a leží na řece Blanici, XNUMX kilometrů jihovýchodně od hlavního města Prahy. Vlašim je známý svým zámkem a parkem v anglickém stylu s mnoha kusy romantické architektury, jako je čínský pavilon, Starý hrad a jeho tři brány.

1860. Město Vlasim.

Vlašim se nachází v těsné blízkosti dálnice spojující Prahu s Brnem. Vlašimské nádraží je jižně od centra města. Zimy v oblasti Vlašimu jsou chladné a krajina je často pokryta sněhem od listopadu, někdy až do března. Léto a podzim jsou obvykle teplé.

Historie Vlasim

V roce 1752 byla rodina Jana Václava Jankovského z Vlasimi vyznamenána bitovským stavem královským soudem, ale v roce 1755 po dědické bitvě Marie Terezie, rakouská císařovna, formálně převedla bitovské panství na mocné rakouské příbuzné, rodinu von Daun a titul Baron z Vlasim byl vyřazen.

Jan Václav je zaznamenán jako vojenský důstojník Carabinier von gn. v době sedmileté války v Prusku v roce 1757. Jan se oženil s německo-pruským šlechticem z rodu von Mayenn. Po Janově smrti se jeho manželka a synové přestěhovali zpět do Čech ze Slatiny na Moravě.

Dva synové Jana Václava byli Jan Matouš a Karl. Jeho syn Jan Jankovský používal německý titul Zeman a v roce 1789 byl Soupis Královských Svobodníku a jeho druhý syn Karl a jeho rodina používali název Jankovský von Mayenhorst. Erb je registrován v německých archivech a odráží se od historického Jankovského erbu z roku 1390. Rodina Jankovských von Mayenhorst skončila v roce 1860. Poslední Jankovský v Čechách ze starověké rodiny zemřel během první světové války.

Německý a český jazyk

Představte si, po všech těchto zvucích a obrazech, to mezi vámi, jako mladý Žid v Jihlava v šedesátých letech 1860. století a místní obyvatelé ve venkovských vesnicích a městech, které rádi navštěvujete, mají velkou jazykovou propast. Mluvíte německy, německy v oblastech, které mluvily čistě česky, dokud se tam Němci neusadili: Ledeč, domov vašich prarodičů z matčiny strany, byl Čech, stejně jako Vlasim, a stejně tak i Kaliste, vaše rodné město. Přesto jste nikdy nemluvili česky ani jste to neučili ve škole, protože po třicetileté válce v sedmnáctém století byla česká nezávislost ohrožena a jazykem byrokracie a soudů v českých zemích se stala němčina.

Oba jazyky stejně koexistovaly. Čeština byla jazykem venkova a obsluhujícího obyvatelstva, němčina jazykem hegemonie ve školách, u soudů a v tištěném jazyce. Přežití češtiny by záviselo na národních buditelích devatenáctého století a na kulturních hnutích českých intelektuálních vlastenců Dobrovského, Jungmanna a Palackého.

Vy jako německý Žid, i když cítíte svou českou národní identitu, víte, že ve skutečnosti nejste Bohem. Jako další komplikace jste německým Židem v zemi vašeho narození, v Čechách, což z vás hned od začátku dělá jazykového exilu. Nerozumíte slovům písniček, které vám zpívá vaše služebná, ale jako velmi malé dítě se snažíte tak napodobovat slova a zpívat písničky. Gustav jako dospělý si může vybavit jen několik poněmčených slabik české písně, kterou slyšel jako čtyřletý v hospodě v Jihlavě: Eits a binkel Kasi (Hrasi). “ Zdeněk Mahler cituje český originál. Porovnejte řádky šest a sedm s němčinou výše: při sepingl hazt ~ vyšle binkel H (k) rasi, „zda byl svazek hoden“. Ano, malý Gustav ve čtyřech věděl česká slova, česká slova pro drsnou krčmovou píseň, kus „banální country hudby“.